The Masked empire

Maskovaná Říše 2.část

20. dubna 2014

Je tady druhá polovina přeložené úvodní kapitoly z knihy DA: Maskovaná Říše (The Masked Empire).

První část naleznete tady.

The Masked empire

Půlmasky nošené šlechtou na veřejnosti byly vždy odraženy v masce jejich služebnictva, třebaže méně extravagantní a s menšími variacemi než ty šlechticů, jež si často mohli dovolit různé masky, jak to diktovala potřeba módy. Pokud maska pána domu byl lev vyřezaný ze slonoviny, vykládaný onyxem a zlatem, masky jeho služebnictva by byly taktéž lvy, namalovaní černě a lemováni mosazí. Masky ochraňovaly služebnictvo, když byli mimo dům, varovali hokynáře a kupce, že jakákoliv urážka prokázána služebníkovi, byla potencionální urážkou služebníkova pána. Pro služebné jiných domů byly masky způsobem jak okamžitě poznat potencionálního spojence…nebo potencionálního nepřítele.

Masky nošené v císařském paláci ve Val Royeaux, služebnými, kteří byli vidět na veřejnosti, zrcadlili tu nošenou císařovnou Celene. Tam kde její byla vykládána měsíčními kameny, jejich byla jen glazurovaná, nebo vykládána slonovinou pro ty nejvýše postavené služebníky, zlatá a fialová byly prostě namalované. Pod půlmaskami, si služebníci Val Royeaux malovali své obličeje bíle, jako znamení dodatečného statusu.

Pro návštěvníka dívajícího se na moře bledých tváří obroubených zlatem a fialovou byli služebníci téměř identičtí. Ženy nosily šaty obsluhujících, muži těsné jezdecké kalhoty, oboje střiženo podle poslední módy a nabarvené vladařskými barvami. Pouze strážní a služební, kteří neměli být nikdy vidět – kuchařka a její asistenti například nebo nádeníci čistící záchody – měli své tváře viditelné.

Ale cílem pro půlmasky, nošené každým služebníkem byla okázalost, ne anonymita. Jinak by maska skryla Brialininy elfí uši.

„Ty tam! Králíku!“ zavolala kastelánka, když Briala procházela velkou síní.

Briala se otočila. „Paní?“

„Vyhodily tě, že?“ Kastelánka se podívala dozadu do velké síně, kde služebníci na žebřících uzpůsobovali velký fialový prapor tak, aby zlatý lev císařovny Celene, Rodiny Valmontů visel ve správné výšce. „Možná je akceptovatelné, abys oblékala Její Císařskou Výsost během normálního dne, ale pro bál chtějí mít všechno správně.“ Zašilhala. „Výše nalevo.“

Briala viděla kastelánku připravovat nesčetně bálu předtím. Ta žena v danou chvíli byla vždy naštvaná a nevrlá a vybíjela si své starosti na kom mohla. Ačkoliv, dnes to bylo cítit jinak. Její jízlivost měla v sobě jen trochu zápalu a všichni služebníci věděli, že Briala vycházela dobře s děvčaty, které oblékaly Celene pro většinu formálních příležitostí. Musela, aby se nestaly rivalkami.

Co více, několik zatoulaných kadeří kastelánčiných vlasů bylo chyceno pod její maskou, faux pas, které bylo naprosto nepřijatelné pro jakéhokoliv služebníka v císařském paláci. Kastelánka si mohla nevšimnout pouze, když si musela sundat svou masku a pak jí rychle nasadit.

„Ano, paní,“ řekla Briala. Byla Celenina služebná od dětství, když císařovna byla jenom dívkou mezi nepočítaným množstvím rivalů o trůn. Teď, ve Val Royeaux, Briala byla jedním z mála elfů, kteří měli povoleno nosit masku veřejné služby.

„No, přece jen můžeš být užitečná. Běž do kuchyně a promluv si s kuchařkou a jejími děvčaty. Počasí je suché a já nedovolím, aby maso usychalo spolu s ním.“ Otočila se zpátky na Brialu. „Minulý podzim Lady Montsimmard řekla, že Kruh Mágů servíroval lepší kachnu, než my.“ Zahleděla se, zúžení jejích očí bylo viditelné skrze výřezy v masce. „Řekni děvčatům, že jestli se to stane tento rok, nechám je zbičovat.“

„Ano, paní,“ řekla Briala znovu, sklánějící svou hlavu, aby byl respekt jasný. Hierarchie mezi palácovými sluhy byla přísná a jasná a zatímco status Brialy jako celeniny osobní služebné ji stavěl mimo posloupnost vedení, nebyla v žádném případě úplně volná.

„Oh, nemusíš se bát, králíku.“ Kastelánka poplácala Brialu přátelsky po rameni. Když to udělala, Briala viděla, že spona na ženině manžetě byla rozepnutá, další chyba, kterou by sluhové oblékající kastelánku nikdy neudělali. „Je to jen pro vzbuzení strachu Svořitelovu v těch líných věcech. Nikdy bychom nezbičovali tebe. Jdi už.“

„Ano, paní,“ řekla Briala potřetí a odešla, když kastelánka začala křičet na sluhy, aby snížili levou stranu praporu.

Jak kráčela dolů velkou chodbou, podlaží pokrytá kvalitním nevarrským kobercem, stěny lemované klasickými obrazy a kudrlinkami točité štukatůry, Briala přemýšlela.

Kastelánka sloužila Celene věrně více než desetiletí. Hluboce jí záleželo na její práci a nikdy by si nedovolila být roztržitá v den bálu, pokud by nebyla nějak kompromitována. Spona a zatoulané vlasy naznačovaly nového milence, který si na jeho nebo její dvoření, vzal pár chvilek z kastelánčina času.

Nemuselo to být více než to, samozřejmě, ale ve Val Royeaux bylo všechno součástí Hry, dokonce tajné aférky důležitějšího služebnictva. Briala vyrostla sledováním Hry a jako jeden z celeniných kousků, byla odhodlána vyhrát.

Když Briala předpokládala to nejhorší, kastelánka by byla v záležitosti nevědomě zapletena. Zostuzení Celene by rovněž přineslo ostudu kastelánce a pokud, Stvořiteli odpusť, by Celene umřela, nebo ztratila moc, kastelánka by byla bezpochyby nahrazena. Pokud to bylo něco víc, než příliš horlivý milenec, kastelánka byla nástroj a ne aktivní členkou jakéhokoliv rozvíjejícího se spiknutí.

Otázkou bylo, čí nástroj.

Horko v kuchyních bylo dusivé, jak se připravovala jídla z celého známého světa. Kuchařka Rilene, byla těžká žena s brunátným obličejem, jejíž silná předloktí byla zjizvená popálením z nehody v mládí – pokud výsledek myšlení bývalé kastelánky, že Rilene se stává příliš troufalou – mohl být nazýván „nehodou“. Briala ji měla ráda a dělala co mohla, aby ochránila ženu, jež byla lepší ve tvorbě zákusků, než ve složitostech Hry.

„Slečno Brialo!“ zavolala zářící Rilene, když Briala vešla. „Potřebuje Její Oslnivost něco co jí vydrží do večerního banketu? Máme nějaké báječné zákusky z Lydes.“

„Děkuji Rilene, ale ne.“ Podívala se na Rilenina děvčata, některá lidská, ale spousta elfských a žádná z nich maskovaná. Neměly být viděny šlechtici. „Kastelánka má obavy ohledně kachny. Byla velmi…důrazná.“

Rilene ji obdařila vděčným kývnutím. „Dohlédnu na to osobně.“ Oprášila mouku ze svých zjizvených rukou a přesunula se k hrnci, kde se pečeně zvolna vařila v omáčce.

„A kdybyste mi mohla poslat jednu z děvčat, aby zjistila jakékoliv změny v rozvrhu, které kastelánka udělala…?“ zeptala se Briala.

„Jistě, slečno Brialo.“ Rilene se usmála. „Nechám ji ať vás najde.“

„Děkuji.“

Briala opustila kuchyně a prošla se kolem paláce. Ve velké síni kastelánka skončila s prapory a teď křičela ohledně organizace stolů. Umně vyvedené karetní místnosti lemující síň byly každá vyzdobena ve stylu určité země, od velké předložky z medvědí kůže a zlaté sochy psa mabari z Fereldenu, až k dekadentnímu hedvábí a magickým lampám Tevinteru. Balkóny nabízely výhled z velké síně, stejně jako únik k čerstvému vzduchu venku, kde verandy přehlížely bludiště z živého plotu poseté jiskrnými mramorovými fontánami.

„Ty tam! Ostrouško!“

Na rozdíl od „králíka“, který byl obvykle řečen s přátelskou blahosklonností a nutil Brialu skřípat zuby jen trochu, „ostrouch“ nemohl být nikdy zaměněn za cokoliv jiného než urážku. Byl to výraz co mohli lidé používat na oslovení odpadu v žumpě, který byl příliš líný pracovat a příliš hloupý krást.

Kapitán palácové stráže nenosil masku. Nikdo z palácových stráží ji nenosil. Pro vraha by bylo jednoduché splynout a dostat se blízko k císařovně, ozbrojený a ve zbroji. Jeho obličej se chlubil dlouhými úhly, které promlouvaly o šlechtické krvi a pod jeho varkočem, s erbem zlatého lva Rodiny Valmontů, se leskl jeho ceremoniální hrudní plát.

Důležitěji pro Brialu, jedna přezka na jeho hrudním plátu byla nakřivo a měl podlitinu z cucfleku pod uchem.

„Pokoušíš se plížit kolem a vyhnout se svým povinnostem, ostrouško?“ řekl s úšklebkem.

„Císařovna mi nařídila, abych zkontrolovala přípravy pro dnešní večerní banket.“ Briala se nepoklonila. Jako kapitán stráží byl dostatečně důležitý, že by měla, ale Briala měla dost moci, aby mohla obejít pravidla, když opravdu chtěla – a v ten moment skutečně chtěla.

„Pěkný příběh.“ zavětřil a prohlédl si ji s novým zájmem. „Ačkoli, pokud toužíš najít nějaké rozptýlení, tvůj vzhled je natolik v pořádku, že možná budu ignorovat ty špinavé plandáky co ti trčí z hlavy.“ Přistoupil blíž, blokující jí výhled do zahrady. „Možná je budu dokonce držet jako otěže.“ Byl cítit potem a stejně tak i levandulí, oblíbenou vůní kastelánky.

Vstoupila zpět dovnitř. „Pochybuji, že by to císařovna schválila.“ Otočila se a odešla bez ohlédnutí, stále přemýšlející.

Kapitán stráží to táhl s kastelánkou a jeho pozornost byla jasně zamýšlena k tomu, aby ji obtěžoval dokud neodešla, rozptyloval ji od pohledu dolů na bludiště živého plotu pod ní…což bylo proč se posunul, aby jí zablokoval výhled. Z toho co si Briala pamatovala, kapitán byl přiveden nedávno, potom co jeho předchůdce zemřel. Předtím ten muž sloužil v armádě. Briala nevěděla kde, ale vzhledem k popularitě Velkovévody Gasparda mezi vojáky…

Věděla kdo a kde. Vše co zbývalo zjistit bylo co.

Pospíchala dolů zatočeným schodištěm jehož mramorové schody byly v pokryty červeným sametem, ale zavolání zezadu ji zastavilo, předtím než dosáhla dveří vedoucích k bludišti.

„Slečno Brio!“ Briala se otočila a viděla, že jedna z elfek pracující v kuchyni spěchá jejím směrem. „Bylo mi řečeno, abych vás našla.“

„Děkuji, Disirelle.“ Briala se usmála na mladou ženu. „Co jsi zjistila?“

Disirelle snížila svůj hlas a zatahala se tenkými prsty nervózně za rukáv. „Kastelánka přidala bardku Melcendre k seznamu hostů pro dnešní večer.

Briala přikývla. „Děkuji ti. Teď, pokud tě Rilene může postrádat další chvíli, mohu tě požádat, abys zjistila co dnes dělal kapitán stráží?“

„Jistě, slečno Brio. Rilene řekla, ať jsem vám k dispozici.“

„Dobře.“ Briala se otočila k bludišti z živého plotu. „Já budu tady, lovit.“

***

Celene viděla Orlesiánské kavalíry trénovat. Jedním z jejich nejslavnějších testů, alespoň mezi těmi testy, které ukazovali na veřejnosti, byla série čepelí nasazených na sloupech ve velké dřevěné konstrukci. Když služebníci šli v masivním schovaném kole, čepele se točily a sekaly, útočící na kohokoliv kdo prošel se závratnou rychlostí. Statečná mládež na letních festivalech zkoušela proběhnout skrz v těžce vycpaných tunikách, čepele ztupené, takže většina závodících nepřišla o nic víc než pýchu. V pravém testu, říkalo se, čepele byly naostřené a voják běžel uličkou bez zbroje.

Ulička byla způsob jak si Celene vždy představovala formální bankety.

Naštěstí, ona neběžela touto uličkou sama. Její šampión, Ser Michel, byl krok za ní, jako vždy beze zbroje tak, aby nezpůsobil rozruch, když se Celene proplétala davem, ale přesto nosící svůj meč. Jeho punčochy byly z bohatého zlatého hedvábí a jeho kabátec byl fialový velur vyrobený z tvorů, které trpaslíci chovali jako dobytek. Jeho pochva byla zdobena lvem vykládaným zlatem s fialovými safíry pro oči a hřívu, zatímco jeho ruce byly holé, bez prstenů a náramků, které ostatní šlechtici měli v oblibě – nedovolil by ničemu překážet jeho schopnosti zvládnout meč – nosil na své masce dlouhá žlutá pera kavalírů.

„Příkazy, Veličenstvo?“ zeptal se hlasem dostatečně tichým, aby se k ní donesl. Michel obvykle na těchto akcích mluvil málo, což Celene oceňovala. Jako její šampion byl rozšířením jejího veřejného vystupování, přitahoval pozornost ne k sobě, ale k ní. Hra jej zajímala pramálo, ale měl dobré oči a poslouchal příkazy. Byl s ní téměř deset let, od té doby kdy její poslední šampión zemřel při zneškodňování vraha.

„Řekla Briala, co našla?“

„Meč ve křoví? Ano, Veličenstvo.“ Udržoval svůj hlas tichý a klidný a díky postoji těla, mohli zrovna tak diskutovat o té úžasné ledové soše wyverny u stolů s občerstvením.

„Sleduj bardku Melcendre. Začne to s ní.“

„Doufejme, že dnes večer se ode mě nebude čekat, že projdu testy náboženských ikonografií.“

Celene zkontrolovala úsměv. „Pokusím se tě tentokrát varovat pokud taková potřeba vyvstane.“

Jak Gaspardova bardka Melcendre zpívala příjemným hlasem o konci léta a ztrátě lásek, Celene se pohybovala skrze pole spojenců a nepřátel, přejících dobrého a rádoby rivalů.

„Vaše Oslnivosti.“ Komte Chantral Velunu se poklonil, když zachytil její pohled, pohyb nechal šňůru černých perel připnutou k jeho perleťové masce zachrastit. „Vaše světlo odradí tento podzim ptáky od odletu, jelikož si budou myslet, že léto setrvává.“ Chantral už nějakou dobu tlačil na získaní její ruky. Vzhledem k jeho očividné loajalitě a neohrabanosti ve Hře, si ho Celene nechávala v pohodlné a přátelské vzdálenosti bez toho, aniž by kdy kompletně zničila jeho naděje.

Celenina slonovinová róba měla hluboký výstřih, oproti její bledé pokožce a žlutým diamantům třpytícím se v bohatě zlatém umístění. Róbu doplňoval velký klenot, jakoby slzy jantaru stékaly z jejích ňader ve stužkách žluté, která tmavla do zlaté na okrajích a zápěstích. Její maska byla stejná jakou nosila to ráno kromě per, která byla změněna na zlaté filigrány.

„Vaše laskavost je zklidňující jako teplé vody Jezera Celestine,“ řekla, „a ačkoliv se obávám, že ptáci musí odcestovat, nebo zemřít v zimním chladu vím, že ozdobí oblohy Velunu s příchodem jara.“

Posunula se a zachytila pohled Lady Montsimmard, v jejíž masce byly usazeny svítící krystalky lyria na každé líci, dárek od Prvního Čaroděje Orlesiánského Kruhu. „Cosinne,“ řekla s přátelskou srdečností, když druhá žena dělala purkrle. „Je to dlouho. Řekni mi, jak sis užila kachnu?“

„Omáčka byla božská, Vaše Oslnivosti.“ Lady Montsimmard a její manžel bavili Velkovévodu Gasparda během léta a v minulých letech drželi rodinnou blízkost a kontrolu Kruhu jako vyjednávací minci. Celene shledávala manžela nebezpečného a manželku tupou a podezřívala, že Lady Montsimmard si neuvědomuje jak prekérní se situace s mágy stala. Její odhad se prokázal pravdivým když Lady Montsimmard dodala, „Ačkoliv ve skutečnosti, když jsme navštívili Kruh Mágů-“

„Oh, já bych na sebe dávala pozor, když s nimi večeříte,“ Celene jí do toho vstoupila s lehkým smíchem. „vypadá to, že když se pokoušejí připravit jídlo, vše kolem uhoří.“ Postupovala dál, když Lady Montsimmard vykoktala rozloučení s podrážděným úsměvem. Za ní, Celene to věděla bez dívání, Ser Michel napravil Lady Montsimmard s nesouhlasným pohledem a beze slova připomněl, že Celene se může smát a hrát Hru, nebo když se rozhodne, může dát hlavu Lady Montsimmard nabodnout na kopí. Udělala si poznámku, aby promluvila s Madame de Fer, Mágyní říšského dvoru o přátelíčkování Montsimmardských s mágy.

Jak pokračovala zástupem dále obchodující s pozdravy a milými slovy ozdobenými jedem. Mělo by Orlais tlačit na výhodnější obchodní podmínky s Fereldenem, zatímco království se stále vzpamatovávalo z Nákazy? Co bylo uděláno, aby se zajistilo, že nic jako Kirkwall se nemůže stát tady? Měla univerzita, kde šlechtičtí synové přicházeli studovat opravdu začít přijímat ostrouchy? Celeniny čelisti bolely od úsměvů – byl to nejjasnější výraz viditelný pod půlmaskou a pod vrstvami makeupu, které pokrývaly její obličej. Pod naostřenými slovy, Melcendeřin nádherný hlas pokračoval.

Pak, konečně, podívaná skončila smíchem Velkovévody Gasparda.

Bylo to hluboké dunivé hřmění rozléhající se skrze bitevní pole. Umlčelo bojácnost i služebnictvo jako umíráček a stáhl ostatní pány a dámy svou vahou k úsměvu.

Dav se před Celene rozdělil, ukazující přímou cestu k velkovévodovi a tmavovlasé bardce před ním. Melcendre byla nemaskovaná, ačkoliv nosila těžký makeup používáný prostými lidmi na shromáždění šlechticů a odvrátila se v rozpacích na cokoliv to Gaspard řekl.

Celene se obrnila, bez změny výrazu navenek. Hrála Hru většinu svého života. Nehledě na to jak připravena byla, jak moc zvážila a plánovala a určila svou strategii, vždy tady byl moment strachu.

Pak byla ta chvíle pryč a ona se pohybovala směrem k bardce, která byla tajně přidána na seznam hostů na příkaz kapitána stráží loajálnímu ke Gaspardovi. Spolehlivé kroky Sera Michela se pohybovali ve stejnou chvíli jako její, velký muž perfektně stačil jejímu tempu.

Melcendre byla dobrá, Celene si poznamenala, ale ne dokonalá. Makeup zakrýval fakt, že nemohla projevit červenání se, které by ukazovalo na skutečné rozpaky, ale mohla být chytřejší a přidat červený makeup na tváře, aby dala shromážděným šlechticům přesto ten dojem. Vidět tu malou nedokonalost – ani ne chybu, ale spíše detail, který by Celene mohla udělat lépe – nějak učinil, že vše vypadalo jednodušší.

„Jakým vtipem můj bratranec umlčel tak sladký hlas?“ Celene se zeptala do očekávajícího ticha.

Melcendre se pozastavila, nepohodlně, ale Gaspard pokývl svou hlavou a poklonil se jen tak, že to sotva dostačovalo, aby se vyhnul nesporné urážce. „Vaše Císařská Milosti,“ řekl, stále se  smějící, „poznamenal jsem, že píseň mladé dámy, měla melodii podobnou jako „Mabari Krále Meghrena.““

Shromáždění šlechtici se nervózně zachichotali, skandálně pobaveni. Celene udržela svůj úsměv na místě. Byl to dobrý první úder. Písnička byla populární a neškodná před desetiletími, během orlesiánské okupace Fereldenu. Vyprávěla příběh nešťastného Meghrena, poslaného proti jeho vůli do Fereldenu císařem Floriánem. V písničce byl smolařský šlechtic komicky frustrovaný na každém rohu tvrdou fereldenskou kulturou zahrnující slintajícího psa mabari, který snědl jeho masku.

Ačkoliv nikdy zakázána, píseň ztratila na popularitě potom co Král Maric Fereldenu zabil Meghrena. Když se Celene dostala k moci, udělala co mohla, aby upevnila pouta mezi oběma zeměmi a píseň posmívající se neomaleným Ferelďanům a jejich nekulturním zvykům, nikdy nepřišla zpět do módy.

Doteď, jak to tak vypadá.

„Pamatuji si, jak jsme to s muži zpívávali během pochodů,“ řekl Gaspard. „Bere nás to zpátky ke dnům, kdy Orlais stálo připravené dobýt svět. Ubohý Meghren, uvězněný daleko od Stvořitelova zraku, pokoušející udělat si domov mezi psí šlechtou.“ Byl to vysoký muž, široký v ramenou a jeho kabátec a punčochy byly střiženy s tvrdými hranami a stříbrnými ozdobami, aby vyvolávaly dojem brnění. Jeho maska byla zlatá, posázená smaragdy, aby seděla znakům jeho rodiny a vysoká žlutá pera vyrůstající z masky – jako Ser Michel – byl členem kavalírů.

Také stál ani ne deset kroků od Banna Teagana Guerrina, Fereldenského velvyslance. Mužova tvář, holá bez makeupu, jasně ukazovala jeho hněv, když slyšel své lidi nazývat „psí šlechtou“.

„Byly to smutné časy pro nás všechny,“ řekla Celene otáčející se na velvyslance s úsměvem „a Orlais je potěšeno, že může počítat Ferelden mezi své přátele v tomto čase zkoušek.“

Teagan se vděčně usmál a poklonil se. „Vaše Císařská Milosti, Ferelden doufá v to samé.“

„Jistěže.“ Gaspard pokročil kupředu. „Minulost je minulost, co Teagane? A teď jsme jen dva staří vojáci. „Poplácal Ferelďana po rameni a Bann Teagan ztuhl tou familiérností.

„Přivedl jste svého psa s sebou do Orlais, můj pane?“ dodala Melcendre, tmavovlasá bardka byla obrázkem nevinnosti i když se dav zachichotal.

Teagan se na ni otočil, pěsti zaťaté na bocích. „Ano, přestože ne na tento bál. Pochybuji, že by ocenil jídlo.“

To získalo smích davu. I když nebyl mistrem Hry, fereldenský šlechtic byl dostatečně chytrý, aby viděl kdy je lákán do pasti a pokusit se získat dav na svou stranu.

„Jednou musím vidět vašeho psa, Teagane,“ řekl Gaspard, nerozptylován od svého představení. „Ale dnes večer, v oslavě přátelství mezi mezi naším císařstvím a vaším, ah, královstvím, jsem ti něco přinesl.“ Lusknul prsty a služebný přispěchal nesoucí dlouhý balík zabalený v bohatém zeleném sametu.

Gaspard vzal balíček a podal ho Teaganovi s širokým úsměvem. Neochotně, vědíc že vstupuje do pasti, ale neschopný najít cestu jak se tomu vyhnout, velvyslanec rozbalil balíček.

Vevnitř, jak Briala informovala Celene dříve to odpoledne, byl meč. Byl fereldenské výroby, hlavně funkční, ale pár náznaků ornamentů kolem jílce a záštity ukazovaly, že to byl bojový meč šlechtice. Byl opotřebovaný, se škrábanci podél čepele a pár místy rzi.

„Velkovévodo Gasparde!“ Michel vstoupil mezi Celene a meč. Zbraň se nikdy neměla dostat do haly – stráže u palácového vchodu kontrolovaly všechny balíčky, aby předešli vrahovi přinášejícím si zbraň dovnitř. Což bylo, Celene přemýšlela, proč Gaspard podstoupil tolik nesnází, aby balíček propašoval dovnitř a schoval v bludišti z živého plotu dříve toho dne.

„Pohov, kavalíre.“ Gaspard s očima na čepeli. „To už bych dříve přišel na někoho s pohrabáčem než bych třímal tu věc.“ Kývl na Banna Teagana. „Bylo to vzato z těla nějaké fereldenské šlechtičny, kterou chytli jak dělala problémy pro chudáka Meghrena. Moira to byla, myslím.“ Za jeho zlatozelenou maskou, jeho oči zajiskřili humorem. „Naši sluhové to používali na zabíjení krys ve sklepeních.“

Teagan zůstal stát, dívající se na meč v jeho rukou, jako kdyby zbytek dvoru zmizel. Zelený samet se shlukoval kolem jeho bíle zaťatých pěstí.

„To byl šlechtický meč?“ zeptala se Melcendre, přidávající jen ten správný dotek pochyb, aby navedla dav ke smíchu otlučenému meči a přivédla Teagana dále k tomu říct něco co si může Gaspard vyložit jako urážku.

Bylo to jednoduché představení, ale efektivní. Bann Teagan by byl provokován, dokud by neřekl něco v hněvu. Pak by Melcendre v šoku zalapala po dechu, aby se ujistila, že dokonce i ti nejtupější šlechtici pochopili, že se mají urazit. Celene by se pak musela rozhodnout mezi tím nechat Sera Michela vyzvat Banna Teagana, aby uspokojil čest Orlais a řečením ničeho, dovolujíc Gaspardovi ohánět se jeho kavalírským kódem cti a dodat výzvu sám. Jakýkoliv výsledek by zhoršil vztahy mezi Orlais a Fereldenem, posunující je blíže k další hloupé válce.

Válka byla to kde Gaspard zářil nejjasněji.

To vše prošlo Celeninou myslí, když Gaspard hodil nůž. „No, ona si říkala Královna Rebelka. Byla spíš blíže k banditovi, nebo žoldácké kapitánce, vážně. Myslela si, že nás může vyhodit z Fereldenu.“

„A měla pravdu,“ řekl Teagan, stále se nedívajíc na Gasparda. „Její syn Maric vás všechny vyhnal z našeho království.“

„Škoda, že se Moira nedožila toho aby to viděla,“ řekl Gaspard, prohlížející si místnost s úšklebkem. „Možná, kdyby měla jednoho z vašich velkých psů…“

Pár šlechticů se zasmálo. Bylo to dost na to, aby Teagana strčili přes okraj. Celene viděla jak jeho ramena tuhnou, viděla jak otevírá ústa, aby řekl přesně to na co Gaspard čekal.

„Banne Teagane,“ zavolala. Vládla největší říši světa po dvacet let a věděla jak poslat svůj hlas krájející dav, aby ztichl.

Ústa stále napůl otevřená, fereldenský šlechtic se k ní otočil.

Protože ona a Gaspard hráli Hru dostatečně dlouho, aby byli známí nepřátelé, darovala svému bratranci drobný úsměv, než pokračovala. Excelentní pokus, řekl úsměv a příště možná budeš dostatečně chytrý abys uspěl…ale ne dnes večer.

„Vaše Císařská Milosti.“ Bann Teagan stál připraven, žíly na krku napnuty.

„Vidím z vašeho výrazu, že tento meč ve Vás probudil staré pocity. Urazilo Vás Orlais ve smrti Moiry Theirin, Královny Rebelky Fereldenu?“ Když se dav kolektivně nadechl, dodala, „Žádáte satisfakci?“

Teagan se podíval dolů na meč ve svých rukách a pak na Gasparda. A nakonec, přestože byl možná nevýrazný ve Hře, ale nebyl hlupák, se podíval na samotnou Celene, posoudil její postoj a tiše řekl „Ano.“

Dav propukl výkřiky, Celene se usmála. Gaspard zavřel své oči a zatřepal hlavou, už věděl že prohrál, zatímco jeho bardka, Melcendre se na něho podívala ve zmatku, očividně nejistá jak má stáhnout dav teď.

Celene se podívala na Michela, drobně na něj kývla a její šampion vytáhl svůj meč. Křičící dav šlechty utichl při pohledu na odkrytý silverit zářící modře ve velkém tanečním sále.

„Satisfakci máte mít,“ řekla Celene Fereldenskému velvyslanci. „Sere Michele?“

„Vaše Oslnivosti?“ zeptal se Michel s vytaženou čepelí, neodvracející pohled od Banna Teagana.

„Byli jsme vyzváni a ty jsi můj šampión. Stojíš připraven bránit čest Orlais v duelu mezi muži šlechtického rodu?“

Bez zastavení, Ser Michel řekl, „Nejsem, Vaše Oslnivosti. Protože jsme vyzvaná část, připadá na nás vybrat zbraně, jež budou v duelu použity. Nemůžeme pokračovat dokud to neuděláme.“
„Ah.“ Celene se na chvíli odmlčela, nechávající to růst. „Rozumím. Nejsem ochotna poskvrnit stále trvající přátelství mezi našimi dvěma zeměmi prolitím šlechtické krve při obraně minulých urážek.“ Otočila se na Banna Teagana. „Tudíž, jako mé právo, pro zbraně tohoto duelu, volím … pírka.“

„Velmi dobře, Vaše Oslnivosti,“ řekl Ser Michel a bez váhání vytáhl dlouhé žluté pero ze své masky.

Šlechtici v davu byli vrtkaví, žíznící po krvi a nadutí, ale nadevše byli její. Stejně tak jako si užívali skandál krvavého duelu, obdivovali dobrou ukázku důvtipu. Když Ser Michel vytáhl své pero s přesným rázem mistra šermíře, šlechtici propukli v potěšený smích.

Bann Teagan viditelně uklidněn, pokládající balíček zabalený v sametu po svém boku a dávající Celene úsměv úlevy. „Vaše Oslnivosti, lituji, že jsem neozbrojený pro duel tohoto typu. Možná jste si všimla, že můj národ preferuje kožešinu před peřím.“ Když pozvedl své rukávy obroubené kůží dokonce obdržel od zástupu smích.

„Vskutku.“ Celene se podívala na Gasparda, který předpokládal, že zdvořilý úsměv používaný u dvoru odepírá jeho nepřátelům satisfakci. „Bratranče, prokázal jsi svou štědrost naším bratrancům ve Fereldenu svým prvním dnešním dárkem. Pozvedla ruku v gestu vděčnosti. „Byl bys tak laskav a nabídl druhý?“

Gaspard mrkl, pak se poklonil. „Nic mě nemůže potěšit více,“ řekl a rychlým přesným gestem vytáhl vlastní pero ze své masky.

Pak podal žluté pero, ctěný symbol legendárních Orlesiánských kavalírů, fereldenskému psímu šlechtici, kterého zrovna urazil.

Když se na sebe Ser Michel a Bann Teagan vrhali a kryli se svými pírky k potěšenému smíchu davu, Celene se usmála a zavolala na Melcendre, ať zazpívá něco oslavného

***

Briala přišla do ložnice císařovny Celene ten večer přes tajné dveře schované za celostěnným zrcadlem.

Císařovna byla vykoupána po bále – obvykle bývala – a převlékla se do saténové noční róby bohatě fialové. Svíčky na jejím psacím stole byly sotva dost na to, aby osvítily stránky které četla a většina místnosti byla osvětlena jen světlem přicházejícím přes okno – bledý žlutý podzimní měsíc nahoře a teplejší oranžová samotného Val Royeaux pod ním.

„Už promluvil?“ zeptala se Celene, neotáčející se od psacího stolu.

Briala na císařovnu se usmála, její dlouhé blonďaté vlasy byly stále spojeny vlhkem a zachycovaly měsíční svit proudící jejími zády dolů. „Ano, ačkoliv nemyslím, že to stojí za přerušování tvého večera. Tvůj bývalý kapitán stráží se už přiznal, že propašoval Gaspardův dárek a odevzdal se tvému slitování.“

„To je od něj optimistické rozhodnutí.“ Celene se zasmála, odložila pero a otočila se na Brialu. Celenin obličej byl, jako byl již od dětství, lepší verzí její masky – skvělé lícní kosti, porcelánová kůže a červené rty, přirozeně líbezně tvarované. „A kastelánka?“

Briala zaváhala a Celene nabídla svůj zvědavý úsměv. Nakonec Briala řekla, „Pošetilá a zaslepená, ale ne neloajální.“ Přemýšlející o Disirelle a Rilene, které mohly být zbičovány, kdyby kachna nebyla uspokojivá dodala, „Ačkoliv nějaké jemné potrestání by mohlo zajistit, že přijme své nově nalezené zklamání s laskavostí a důstojností.“

Celene vstala stále se usmívající. „Jistě,“ řekla když šla kupředu. „Vzhledem k našemu dnešnímu vítězství nad Velkovévodou Gaspardem, velkomyslnost je jen na místě.“ Celeniny prsty sjeli jemně po boku Brialinina krku a s drobným zaskřípáním se Brialinina maska uvolnila. „Přece jen, Brio,“ řekla jemně když dala masku bokem, „jeden musí brát ohledy na chyby vzniklé poblázněním.“

Briala ucítila růži a zimolez, když se její holá tvář otřela o celeninu, jemná vůně císařovniny koupele a satén noční róby byl mezi Brialininými prsty chladné, když klouzaly po holé bíle kůži. „Cokoliv je podle Vás nejlepší, Vaše Oslnivosti,“ zašeptala a svou volnou rukou uhasila svíčku.

Zdroj



2 komentáře: “Maskovaná Říše 2.část”

  1. Akrodym napsal:

    Cool…máme cover a není na něm červení drak 😀 (sorry za offtopic) Jinak dík za překlad, ale nepředpokládám, že budeš překládat aji další kapitoly…na to potřebuješ autorská práva, ne?

    • Myrra napsal:

      V poho 🙂 . No, všechny obaly v originále vypadaly úplně jinak než ty české i když – alespoň podle mého názoru 🙂 – jsme zatím o nic moc nepřišli. Ale pokud vyjde Maskovaná Říše a Poslední let česky, tak tam by byla určitě škoda nemít ten původní. Přesně 😉 , přeložila jsem jen to co je volně dostupné, zbytek už by byl problém. Není zač, jsem ráda, že se líbilo 🙂 .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pokud si přejete vložit spoiler zkopírujte následující a nahraďte spoilerový text : [spoiler]spoilerový text[/spoiler]


%d blogerům se to líbí:

Pokračováním na této stránce souhlasíte s používáním cookies. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close