DA Last Flight

Poslední let 1.část

24. září 2014

Připravila jsem si pro vás překlad volně dostupné ukázky nové knihy Dragon Age: Last flight(Poslední let).

První ze dvou částí překladu.

Volně dostupnou ukázku najdete na spoustě stránek prodávající knihy např. tady.

Kniha už je k dispozici v češtině pod názvem Dragon Age: Poslední let 😉

DA Last Flight

9:41 Draka

Weisshaupt.

Na velkém slonovinově zbarveném kopci Zlomeného Zubu vyrostla před Valyaninýma užaslýma očima vzdálená pevnost. Stříbrně lemované prapory vlály z věží, jejich emblémy byly z dálky nerozpoznatelné, Valya ale věděla, že zobrazují ocelově šedého gryfa na modrém poli. Pod nimi stála jediná brána ze silného dřeva a oceli. Bratr Genetivi napsal ve svých dílech, že byla dost široká na to, aby jí projeli tři koně zároveň, ale z místa kde stála Valya byla tak zmenšena kamennou hmotou Weisshauptu, až vypadala nepatrná.

Po týdny snila o tomto místě. Starověká pevnost Šedých strážců, místo konečného odpočinku hrdinů věků, první a poslední obrana proti hrůzám Nákazy… a teď i její domov. Ta myšlenka ji donutila otřepat se vyděšeným potěšením.

Žádné takové nadšení se neodráželo v obličejích jejích společníků. Byl tam strach, ačkoliv dělali co mohli, aby ho zamaskovali.

Bez Valyi byli čtyři – neobvyklé množství rekrutů přijímaných naráz, bylo jí řečeno. Byli ve věku od 16 do 19, kromě Staršího čaroděje Eilfase, jehož neupravené vousy byly více bílé než hnědé. Všichni byli mágové, což byla další neobvyklá věc. Podle tradice Strážci brali pouze jednoho rekruta z každého Kruhu mágů v Thedasu.

Ale tradice byli prolomeny. Násilně.

Začalo to v Kirkwallu a rychle se to šířilo přes Orlais, mágové Thedasu se stali lovenými a štvanými ze všech stran. Templářský řád, ti jež je měli bránit a ochraňovat se obrátili proti nim. Jak a kdy se to stalo si Valya nebyla jistá, byla pouze učednicí až do doby před pár týdny, takže jí toho nikdo moc neřekl a pověsti byly neuvěřitelně matoucí.

Co věděla bylo, že Weisshaupt a Šedí strážci představovali útočiště.

Všude jinde v Thedasu se svět mohl zbláznit. Všude jinde, slyšela, byly zničeny celé Kruhy mágů. Jejich věže byly strženy a každý mág a učeň uvnitř byl zmasakrován – dokonce i malé děti – pro žádný jiný zločin než jen to, že se narodili s darem magie. Říkalo se, že ostatní Kruhy povstaly v rebelii a přidali se k armádě mágů shromažďující se někde kolem Andoralova Příchodu.

Ale to bylo všude jinde. Ne tady. Tady v Anderfesu si muži a ženy pamatovali pravé nebezpečí světa a neplýtvali cennými životy bojem mezi sebou. Když první zvěsti dorazili do jejich Kruhu Starší čaroděj poslal rychlou zprávu do Weisshauptu a během pár dní Strážci odpověděli. Každý mág, který si přeje připojit se k Šedým strážcům je vítán. Žádný takový mág nebude obtěžován templáři. Právo odvodu strážců bylo nedotknutelné a to znamenalo také slib útočiště.

I tak si jen málo zvolilo přijmout pozvání Strážců. Stát se Šedým strážcem znamenalo tvrdý život a jistou smrt, ať tak či tak. Byl to šlechetný a starověký řád jehož příběhy zpívali bardové v celém Thedasu… a nikdo, naprosto nikdo, kromě těch opravdu hrdinských a těch opravdu zoufalých se nechtěl stát členem.

Valya si nebyla jistá co z toho byla ona, ale věděla, že nechce zemřít v boji s templáři a věděla, že Šedí strážci dokonce více než Kruh mágů nabízí místo, kde se elf může stát rovný jakémukoliv člověku. Nikde jinde v Thedasu jí tohle dát nemohli.

Takže si zabalila svých pár věcí a oznámila, že chce jít spolu se Starším čarodějem Eilfasem a hrstkou mladších mágů do Weisshauptu. Stát se Šedou strážkyní, nebo při tom zemřít.

Valya vykročila kupředu, vstupující na dlouhou a příkrou cestu k branám Weisshauptu.

***

Bylo pozdní odpoledne když sešli na cestu k Weisshauptu, ale byla naprostá tma ve chvíli kdy dosáhli jeho bran. Dvakrát je Eilfas svolal na odpočinek a trochu vody. Život ve věži Kruhu se všemi těmi nekonečnými zatočenými schodišti udržel Staršího čaroděje rozumně ve formě s ohledem na jeho věk, ale v Kruhu Mágů nebylo nic co by se jen vzdáleně přibližovalo cestě na Zlomený Zub.

Tisíc stop vertikální vzdálenosti oddělovalo Weisshauptskou bránu od prašné země. Cesta šplhala všemi těmi kameny, byly to nejméně tři míle tvrdých serpentýn přerušovaných starověkými schody vytesanými tam kde byl svah příliš příkrý, než aby se dalo jednoduše projít. Každý schod byl během století prošlapán boty bezpočtu Šedých strážců, zanechávající mělké prohlubně, které vypouštěli obláčky slonovinového prachu, když se kolem proplétaly róby mágů.

Úzké lavičky byly vytesány do skály na dvou širších bodech u cesty, nabízející sparťanskou úlevu, ale jinak podél jejich cesty vzhůru nebyl žádný komfort. A ani neměl být. Tenké černé štěrbiny lučištnických oken na ně zíraly dolů, přímo a zlověstně, ale ani tam nemusely být. Každý kdo by se pokoušel vyjít cestu, když na ně plně svítí slunce by byl poražen horkem a větrem dříve než by přišly šípy. Dokonce i za chladu soumraku byl pochod trýznivý.

Nakonec, když už se to Valyaniny nohy chystaly vzdát a poslat jí laskavě dolů po horském úbočí, dosáhli posledních schodů. Nad nimi na obloze bez mraků bíle zářil měsíc, pod nimi se nekonečně táhla zničená země Anderfelsu v odstínech šedé a červené. Naproti nim byly menší dveře, sotva viditelné jak byly zastíněny zvlněním masivní stěny. Starší čaroděj na ně zaklepal koncem své hole a po chvíli se zatáhly dovnitř.

Žena s drsnou tváří v šedé tunice a kalhotech stála uvnitř. Rukávy tuniky byly odtrženy ukazující paže svalnaté jako paže kovářky. Staré zranění jí rozdělovalo ret, zahojilo se s jasnou bílou jizvou nad jejími předními zuby a zuby samy byly vyrobeny ze stříbra, které se třpytilo v záři hvězd. Ostnaté válečné kladivo viselo z obnošené smyčky na jejím pásku.

„Vy jste mágové z Hossbergu?“ řekla. Valya nedokázala zařadit její přízvuk. Možná Ferelďanka. Nepotkala příliš Ferelďanů.

Starší čaroděj Eilfas, navzdory únavě sklonil taktně svou hlavu. „To jsme.“

„Pojďte dále. Ukážu vám vaše pokoje. Bude tam voda na umytí pokud chcete a jídlo. Dnes večer si odpočiňte. Ráno si můžeme promluvit o tom co budete dělat.“

„Jistě,“ řekl Starší čaroděj. „Mohu se zeptat na vaše jméno? Jsem Starší čaroděj Eilfas z Hossbergského Kruhu, nebo spíše jsem byl. Nejspíš, nevím jestli ještě jsem. Mí společníci jsou Valya, Berrith, Padin a Sekah. Jsou mladí, ale všichni opravdu dobří. Přišli jsme nabídnou naše dovednosti vaší věci.“

„Sulwe,“ řekla stříbrnozubá žena. „Využijeme vašeho talentu dobře.“ Ustoupila zpět do pevnosti a vzdalovala se do temnoty. Eilfas snížil svou hůl, řekl slovo a drahokam na vrcholku začal jemně zářit.

V jemném průvodu světla, vedeni září na vrcholku Eilfasovi hole a menší magií studentů, mágové z Hossbergu vešli do Weisshauptu.

***

Za svítání se Sulwe vrátila a odvedla Staršího čaroděje Eilfase pryč na soukromou poradu. Neřekla ostatním kam jdou a nikdo se neptal.

O pár minut později zaklepal na jejich dveře pohledný mladý elf. Byl oblečen v modré a šedé strážců s lhostejnou arogancí, ale jeho chování bylo mnohem méně zastrašující než byla Sulwenina vojenská přesnost a vypadal stěží o pět roků starší než byl kdokoliv z nich. Jeho vlasy byly v barvě hustého medu a rozpuštěné lokny mu dopadaly na ramena. Lehký úsměv zahříval jeho obličej. Nesl velký zakrytý košík, ze kterého se linula svůdná vůně čerstvě upečeného chleba.

Berrith, nestoudná ve svých šestnácti si sedla přímo na svou postel a stáhla si svou blůzu níže. Elfský strážce vypadal, že si nevšiml, kromě drobného úsměvu, který se objevil v koutku jeho úst. Pečlivě se podíval směrem pryč od mladé mágyně, když pokládal košík na stůl.

„Vítejte ve Weisshauptu,“ řekl. Valya náhodou seděla na opačném konci místnosti než Berrith, takže Strážce svůj pozdrav adresoval přímo jí. „Mé jméno je Caronel. Mám na starost vaše počáteční zhodnocení a úvodní lekce. Také vaši snídani.“ Ukázal na košík. „Poslušte si. Chleba a kozí sýr.“ Prosté jídlo, ale dobré. Moc si tady nepotrpíme na luxus.“

„Díky,“ zakoktala Valya, protože někdo musel něco říct. Cítila jak se jí tváře začínají červenat. Caronel byl opravdu až nečestně pohledný. Aby zakryla červenost rychle vstala a vzala si pořádný kus chleba z košíku, pak podala košík Sekahovi. „Co potřebujete posoudit?“

Pokud si Caronel všiml jejího rumělce nedal to znát. Sedl si přátelsky na kousek prázdné postele Staršího čaroděje, otočený tak aby viděl na všechny. „Co jste se naučili v Hossbergu. Co víte o zplozencích, Strážcích a našich povinnostech v Thedasu. Jak silná je vaše magie, jestli máte konkrétní talenty v umění a jestli víte něco co pro nás může být užitečné už teď.“

„To je spousta otázek,“ zamumlala Valya plnou pusou chleba. Polkla těžce, ráda že má omluvu pro svá vyschlá ústa.

„Máme spoustu času,“ řekl Caronel s pokřiveným úsměvem. „No, máme nějaký čas. Možná ne spoustu. Začněme s nejzásadnější otázkou: Co víte o zplozencích? Bojovali jste s nějakým?“

„Já ano,“ řekl Sekah. Byl to malý prostý chlapec s rovnými tmavými vlasy a velkýma očima díky kterým vypadal mnohem mladší než šestnáct let. „Předtím než jsem přišel do Kruhu zaútočili vířivci na naši farmu. Nemohli jsme je zadržet šípy nebo vidlemi, tak jsem je spálil. Tak se objevila má magie.“

Valya pohlédla na svého společníka s překvapením. Nikdy dříve ten příběh neslyšela a netušila, že přežil takové nebezpečí. Sekah ještě ani nebyl pravým mágem, přísně vzato neprošel ještě Trýzní, což znamenalo, že je pořád učněm.

Nebo možná ne. Možná, že už nebudou žádné další Trýzně, když jsou teď všichni odpadlíci. Jen mágové Kruhu přetrpěli ten strašný rituál a teď už nejsou žádné Kruhy.

V tom případě byl možná Sekah ten nejkvalifikovanější mág z nich všech.

Caronel rozhodně vypadal ohromen. Elfský Strážce pokýval na Sekaha s pravým respektem. Pak se podíval na ostatní. „A vy?“

Valya tiše zakývala hlavou spolu s ostatními. Četla o zplozencích v historických knihách a samozřejmě slyšela nespočet příběhů od těch, kteří bojovali s těmi děsivými stvůrami. Žádné dítě v Anderfelsu, elf nebo člověk nevyrostlo bez toho aniž by byl terorizováno příběhy před spaním o svíječích, vířivcích a zlobrech co pojídají děti. Ale nikdy osobně žádného nezahlédla a už vůbec nečelila jejich strašlivé hordě v boji.

„Pak se toho máte spoustu co učit,“ řekl Caronel. „Pokud se stanete Strážci, vaše primární povinnost bude ochraňovat lid Thedasu před pustošením zplozenců. Nejen, že s nimi budete bojovat osobně, ale budete muset vést v tom boji ostatní. Budete o nich muset vědět vše: jejich typy, taktiku a vše co víme o jejich původu a schopnostech.„ Elf se odmlčel. „Všichni jste mágové, takže předpokládám, že umíte číst?“

Valya přikývla stejně jako její společníci. Caronel je obdařil dalším schvalujícím pohledem. „Velmi dobře. Pak dokud je čas, než podstoupíte Přijímání, si můžete zasloužit svou obživu – a možná začít se učit něco užitečného – v našich knihovnách.“

„Zasloužit si obživu, jak?“ zeptal se Sekah.

„Správce Šedých požádal o vaši asistenci se svým výzkumem,“ řekl Caronel. „Měli byste být poctěni, že můžete pomoct. Má to něco společného s krvavou magií, jak jsem pochopil, ačkoli správce mlčí o detailech. Staré, cokoliv to je. Ale mágové milují staré knihy, no není to tak? Měli byste se s tím skvěle pobavit. Všechen ten… pergamen. A prach.“

„Krvavá magie?“ opakoval Sekah šeptem a vrhl nervózní pohled na Valyu.

Sdílela s hochem nevyslovené pocity. Krvaví mágové byli obáváni a zlořečeni napříč Thedasem, protože magii získávali z bolesti a obětování a mohli ji použít i pro kontrolu mysli nebo těl ostatních. Pokud cokoli to je zahrnuje taky zplozence…

Valya nikdy neslyšela o zplozencích ovládající takovou magii. Vždy si myslela, že jsou to nemyslící bestie a krvavá magie byla poměrně komplikovaná.

„Něco takového,“ řekl Caronel. „Budete hledat případy kde se Strážci chovali…divně. Nehledě na své rozkazy opouštěli pozice a takové věci. Také budete hledat zmínky o neobvyklých zplozencích – takových, kteří mohli mluvit a myslet jako lidé. Tyhle věci se mohou objevit zároveň, nebo zvlášť. Na tom nezáleží. Zaznamenejte oboje.“

„Ne každý kdo byl svědkem takové věci by dokázal poznat co to bylo, samozřejmě. Záznamy mohou být tajemné a mít sklony přehánět, nebo zkreslovat. Ale jakýkoliv odkaz který najdete může být nápomocný. Chápu, že může být obtížné rozlišit incidenty kdy Strážci nevysvětlitelně uprchli od běžné dezerce, nebo od základen, které byly zmasakrovány během bojů. Také chápu, že jazyk může představovat nějaké problémy, protože se budete soustředit na materiály staré několik století. Dělejte co můžete.“

„Kdy chcete abychom začali?“ zeptala se Valya.

„Dnes,“ odpověděl Caronel. Vstal vyrovnávající neviditelné pokrčení své temně modré tuniky. „Jakmile dojíte.“

2.část



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pokud si přejete vložit spoiler zkopírujte následující a nahraďte spoilerový text : [spoiler]spoilerový text[/spoiler]


%d blogerům se to líbí:

Pokračováním na této stránce souhlasíte s používáním cookies. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close