da posledni let

Poslední let 2.část

1. října 2014

Druhá část překladu ukázky z prozatím poslední knihy o světě Dragon Age.

První část

DA Last Flight

Potom konverzace odumřela. Valya zapálená nervózním očekáváním se musela nutit aby polykala své jídlo. Ač byla předtím hladová, chléb a sýr jí teď připadali bez chuti jako piliny.

Když dojedli, Caronel je vedl z jejich pokoje dlouhou zaprášenou chodbou. Po jejich pravici byly na kamenné stěny zavěšeny tapisérie obrněných Strážců na osedlaných gryfech a dolů na armády křičících zplozenců pršeli smrt. Lučištnické průhledy nalevo pouštěly jen tolik světla aby ukázaly vybledlé barvy tapisérií.

Mezi některými tapisériemi byly upevněny zbraně. Vypadaly jako zbraně zplozenců: divošské, krystalizující černě, kruté, neohrabané a děsivé. Staré skvrny pokrývaly jejich čepele. Možná krev. Nebo něco horšího. To Valya nedokázala říct. Chvějící se odvrátila zrak.

„Musíš se dívat,“ pošeptal Sekah u jejího loktu. Chlapcovy oči byly upřeny na promáčknutý zkrvavený štít. „Musíš vidět a pochopit proč je tak důležité je zastavit. Příjímání, Volání… všechno to stojí za to pokud to zadrží zplozence. Jakmile si uvědomíš co jsou zač.“

Valya kývla hlavou a pevně stiskla rty. Ale rozhlédla se, krátce, po starověkých zbraních přibitých ke zdem a tapisériích, které připomínaly strašlivé bitvy, ve kterých byly ty zbraně pravděpodobně vzaty. A pak se zase podívala dolů, znovu se třesoucí a zírala na své prsty u nohou, když je Caronel vedl pryč přes chodby, dolů a prudkými schody do Weisshauptské velké knihovny.

Byl to pohled vzbuzující úctu, více katedrála než knihovna. Velká klenutá okna s výhledem na přiléhající nádvoří a zaplavená vzájemně se proplétajícími pokoji s mlžným slunečním světlem. Řady a řady šedých kamenných polic, všechny těžce zatíženy žloutnoucími knihami a zapouzdřenými svitky táhnoucí se před mágy zdánlivě donekonečna. Svícny vonných svící visely ze skřípajících železných trámů nad hlavami naplňující knihovnu směsí vůně včelího vosku, cedrového dřeva a starého dýmu. Stěny byly bohatě vyřezávány znaky gryfů, starověkých erbů a ornamentů rostlin – pomerančů, granátových jablek a tlustých šťavnatých hroznů. Všechno ovoce, které řezbáři chybělo ve vyprahlém Anderfelsu, hádala Valya.

„Začnete s materiály ze Čtvrté Nákazy,“ řekl Caronel vedoucí je do menší místnosti, která se otevírala na boku hlavní knihovny. „Starší záznamy jsou mimo většinu z nás. Pokud jste studovali starověké jazyky, budeme rádi když se na ně podíváte… ale předpokládám že ne, v tom případě budou kroniky ze Čtvrté Nákazy dostatečně obtížné.“

Stál vedle klenuté chodby a zamával na ně. Knihy vázané v kůži ve stejných řadách pokrývaly police řazené v horní polovině pokoje. Měli se podívat na oficiální historii, zaznamenanou potom co se stala písaři v tichých místnostech. Pod těmi uspořádanými šedými svazky odpočívaly u zdi obrovské truhly spojené železem. Dvě z nich byly otevřené, odkrývající nepořádek knih, papírů, kousků pergamenů a ostatní směsi která vypadala, že byla trochu seřazena podle velikosti, ale jinak neorganizovaná.

„Truhly obsahují prvotní materiály. Původní zprávy, poznámky z boje, dopisy Strážců a vojáků. To co hledáme najdete nejspíše tady,“ řekl Carosel z klenutého chodby.

Valya ho sotva slyšela.

Ve středu pokoje byl skleněný sarkofág zvednutý na pódiu z bílého mramoru. V hlavě měl pár obrovských černých zatočených rohů trčících téměř až ke stropu, jejich špičky se ztrácely ve stínu. Sarkofág byl očividně velmi starý, ačkoliv jemně zbarvený, skleněné okenní tabulky zasazené do jeho stěn a osvětlené byly snaživě vyřezány, aby se vyhnuly kruhům, vlnkám a ostatním chybám v běžných u staršího skla. Okenní tabulky v rakvi nebyly větší než Valyanina dlaň, ale každé bylo bezchybné.

Cítila se jakoby upadla do nějakého transu, mladá elfí mágyně vstoupila do klenuté chodby a přistoupila k sarkofágu. Skrze mříž ze skla a olova mohla vidět výstroj ze silveritového plátového pancíře slabě zářící v bledém slunečním světle. Nevypadalo to jako ceremoniální brnění. Gryf Strážců byl vyrytý na hrudním plátu a byly tam i nějaké jednoduché rytiny na helmě a náramenících, ale mělo vzhled často používané služební zbroje. Starý pot zanechal skvrny na kožených řemíncích a kdokoliv naposledy leštil zbroj nebyl tak úplně schopen vyspravit všechny promáčkliny.

Prázdné rukavice zbroje byly položeny přes dvě zbraně: dlouhý nůž v čistě kožené pochvě a elegantní rychlý dlouhý luk s párem šedých a bílých per připevněních k jeho vrcholku jako střapec. Byl to pohled na ta skvrnitá pírka zkřehlá věkem, které donutili Valyu náhle zadržet dech poznáním.

Ty jsou Garahelovi.

Garahel byl největší elfí hrdina, kterého kdy Thedas poznal. Jako Šedý strážce byl klíčový v shromažďování spojenců k boji se Čtvrtou Nákazou – a on sám skolil arcidémona Andorala, dávající svůj vlastní život, aby zlomil hordu zplozenců.

Každé elfí dítě znalo ten příběh. Garahel zaujímal speciální místo hrdosti v jejich srdcích. Jako elf trpěl stejná příkoří jako oni. Vyděděnec, opovrhován, považován za nehodného úcty a on se přes to všechno povznesl nad očekávání a nejenom, že odpustil svým starým nepřátelům, ale ušetřil je od jisté zkázy.

Sám ukončil Čtvrtou Nákazu a zachránil Thedas.

Valya přejela uctivě svými prsty nad plochami skleněné rakve. Nedovolila si jich dotknout, nechat šmouhy na Garahelově památníku by byl hřích. Ale i přesto odraz světla poslal vzrušující brnění přes její kůži. Hrdina Čtvrté Nákazy.

Ostatní mágové se rozprostřeli po místnosti za ní. Oni také pohlíželi na rakev s korunou z černých rohů. Jejich výrazy se měnily od zmateného až k užaslému, když si každý z nich uvědomil čí zbraně a brnění leží v té skleněné schránce – a čí rohy stály jako náhrobní kámen jeho památníku.

Za nimi se Caronel usmál. „Necháváme relikvie ze všech Nákaz tady. Tohle není jen knihovna. Je to pomník k uctění padlých.“ Ustoupil pryč, pustil rukou výklenek. „Zavolejte pokud budete něco potřebovat. V knihovně jsou vždy Strážci a kancelář správce je poblíž. Je tu koupelna na konci napravo, za tou krabicí s rohy zlobra. Vrátím se vás zavolat na večeři.“

Pak byl pryč a oni čtyři zůstali sami s knihami, truhlami a rohy arcidémona.

„Myslíte, že to je opravdu Garahelova zbroj?“ zašeptala Padin. Byla z nich všech nejstarší a nejvyšší, nemotorné blonďaté děvče s tvářemi zjizvenými po neštovicích a zvykem hrbit se, ve zbytečném pokusu dělat se menší.

„Samozřejmě, že jsou,“ řekla Valya. „Strážci by neměli falešné.“

„Kde chcete začít?“ zeptal se Sekah. „S truhlami oficiální historie?“

Valya zaváhala. Věděla velmi málo o skutečné historii Čtvrté Nákazy. Garahelovo hrdinství bylo známým příběhem a slyšela starou píseň „Nářek krysojeda“ a „Sirotek s pěti otci,“ což se datovalo od neslavného obléhání Hossbergu, ale detaily posunů jednotek a bitev pro ni byly záhadou. Čtvrtá Nákaza trvala více než deset let, ne? To je obrovský rozsah bojů. Kde by měli začít hledat stopy abnormálních zplozenců, nebo Strážců opouštějících své povinnosti?

„Začneme s bitevními mapami,“ rozhodla. „Možná nám něco řeknou pohyby jednotek Strážců. Obrázek má mít cenu tisíce slov, ne?“

„Pokud víš jak ho přečíst,“ zabručela Berrith. Pěkná blondýna pořád vypadala nevrle potom co jí Caronel ignoroval.

Přesto nikdo neprotestoval. Padin zvedla obrovskou knihu obsahující oficiální verzi válečných map Strážců a začala opatrně otáčet stránky. Kniha byla velmi stará, ale byla navržena, aby vydržela proud věků a kvůli tomu byla posilněna kouzly a barevné čáry označující řeky a lesy na pevném béžovém pergamenu byly jasné jako v den kdy byly zakresleny.

Téměř od začátku zplozenecké hordy převažovaly na mapě. Jejich síly byly značeny jako jednoduché černé pečetě, hrozivé ve své prázdnotě. Pochodovali dál a dál, pohlcující království, vymazávající jména vesnic a měst pod svými nápory. Ale jednolitost značení neřeklo Valye nic o tom kteří zplozenci to byli, nebo jak ovlivňovali své dobývaní.

Obrátila svou pozornost k pohybům Strážců. Možná by bylo jednodušší uhodnout vzorec v jejich odpovědích hordě.

Na rozdíl od zplozenců Strážci nebyli zaznačeni na mapě pod stejným symbolem. Gryfové byli označeni stylizovanou orlí hlavou, někdy v modré a někdy v červené, předpokládala, že to byly jednotky pod dvěma různými veliteli. Kavalerie byly hlavy koní, znovu v rozličných barvách a infantérie byla značena kopím. Malé prapory načrtnuty pod kopími značili jestli jsou Strážců nebo spojenců z různých národů.

Ale v nich také nebylo moc vzorců, alespoň žádný, který dokázala poznat z pozorování mapy bez kontextu.
Postupně ostatní mágové dosáhli stejného závěru a upustili od toho, otevírali truhly a začínali prošetřovat prvotní dokumenty.

Valya zůstala zarputile u map. Chtěla se alespoň dostat na konec knihy než to vzdá a zkusí jiný směr.

Poznámka na okraji jedné z map ji zaujala. Na první pohled to vypadalo jako další město, nebo vesnice někde u Starkhavenu, přímo na okraji hordy zplozenců a nepochybně jimi bude brzo zničena. Nic důležitého.

Ale jméno bylo elfské slovo pro gryfa, což vypadalo jako nepravděpodobná volba pro lidskou vesnici a bylo tam jemné mihotání prachu natřeného na pergamen pod ním. Lyrium. Bylo to pouze malé množství a velmi zředěné, ale po letech učednictví v Kruhu mágů, Valya poznala prach lyria okamžitě. Ta zelenomodrá záře, konstanta mezi světem živých a Únikem, byla v Thedasu naprosto jedinečná.

Podívala se přes rameno. Nikdo si jí nevšímal, všichni byli ponoření v hledání ve svých dopisech a denících.

Obezřetně, ale zvědavě, Valya vytáhla proud many z Úniku a pokusila se podívat na mapu před jeho posuvnou čočku magie. Světle modrý achát na její holi zasvítil, jen slabě, mohla to vydávat za odlesk slunce kdyby se někdo podíval jejím směrem.

Nikdo se nepodíval a Valya pohlédla dolů na mapu, byla za to velmi ráda. Jediná věta elfského textu se zatřpytila na mapě, zářící slabou modrou když magie plynula přes inkoust nasáklý lyriem kterým to bylo napsáno.

Lathbora viran.

Valya se pustila Úniku jakmile viděla ta slova. Vybledla zpět neviditelně do pergamenu, ale zůstala v její mysli. Lathbora viran.

Hláskování bylo zastaralé stejně jako typ písma, ale porozuměla slovům i tak. Pokud Valya věděla, nebyl tady žádný přesný překlad do žádného z jazyků lidí, ačkoliv fráze mohla být nemotorně zmenšena na „cesta do míst ztracené lásky.“ Byla to hláška jedné z mála velkých básní, které se zapamatovali díky ústní tradici Dálů a Odluk a popisovala tesklivou touhu po kráse takovou, která se nedá v životě zažít. Byl to sladkobolný pocit blízký nostalgii, ale orámován velkou hořkostí, muž nostalgicky vzpomíná na potěšení, které ztratil, poněvadž zažil touhu lathbora viran pro věc, kterou nikdy nemohl doopravdy poznat.

„Pod úponky ostružin, jsem to cítil,“ zamumlala si Valya. Tak báseň začínala, s pižmovou vůní zrajících ostružin, hořké a sladké a přání k zapamatování si ztracené vůně Arlathanu.

Báseň sama byla lathbora viran, protože žádný elf kterého kdy potkala si to nepamatoval v originální elfštině. Elfové měly kousky slov a páteř příběhu, ale sama báseň byla váhavě přetvořena v lidském jazyku. Žádný elf z Odluky nevěděl dost o jejich vlastní historii nebo mateřského jazyku, aby si vzpomněl na ztracené umění jejich civilizace. Ani neznali původní název. „Pod úponky ostružin,“ se to jmenovalo, protože nikdo už nevěděl pravé jméno.

Bylo to zvláštní najít takovou věc na válečné mapě ze Čtvrté Nákazy. Valya nepochybovala, že lyriem označená zpráva byla ze stejného období jako původní kresba mapy. Vskutku, kouzlo které ji skrylo před běžným pohledem možná bylo zajištěno stejným okouzlením, které uchránilo více očividné znaky mapy.

Ale proč? Proč by někdo skrýval útržek poezie, aby ho mohl najít pouze mág a rozumět mu pouze elf? Pokud to nebyla jen věta podivné nostalgie…

Byly tady nějaké úponky ostružin mezi rytinami v druhé místnosti?

Valya se šla podívat zpět. Hlavní knihovna byla převážně prázdná pouze s jedním šedovlasým Strážce pozorující přes okna zpívající ptáky na vnitřním nádvoří. Valya se kolem něj pohybovala tiše a prozkoumávala rytiny ovoce na stěnách.

Byly jak si je pamatovala: fíky, granátová jablka, citrusy…a jeden osamocený úponek ostružiny s širokými okvětními lístky květin kvetoucími spolu s pevnými pupeny a šťavnatými bobulemi. Vyrytý úponek obtáčel držák pochodně mezi dvěma policemi, pak mířil dolů k lavičce z šedého kamene vybudované ve stěně.

Valya mžourala pod svícen. Podle ní tam nic tam nevyčnívalo. Avšak pod lavičkou byl další vybledlý třpyt lyriového prachu vetřený do jednoho kamene ve stěně. Tentokrát to bylo tak světlé, že by to nikdy neviděla, pokud by se už nedržela Úniku.

S dalším pohledem přes rameno, aby se ujistila, že se nikdo nedívá, dotkla se znovu Úniku a nalila druhý pramínek magie do kamene. Zachvělo se, jak se její magie dotkla kamene potřeného lyriem a blok se posunul o kousek ven.

Napjatá nervózním očekáváním, Valya uchopila boky bloku konečky prstů a nešikovně s ním zakroutila, aby se uvolnil. Když byl téměř venku, mírně a opatrně ho položila na podlahu a vydechla v tiché úlevě nad tím jak málo zvuku to udělalo.

Za uvolněným blokem byla malá díra ve stěně a v té díře byla jediná kniha, malá ale tlustá. Obal byl ošoupaný, se skvrnami od krve a jeho stránky byly pokroucené starou kapalinou, ale vypadala v dobrém stavu. Kousající se do rtu ho Valya vytáhla ven a pak opatrně vrátila kamenný blok a sedla si na lavičku jako by se vůbec nic nestalo.

Otevřela knihu, nejistá co očekávat. Byla vyplněna rukopisem rychlou, ledabylou rukou, ženskou, ale ani náhodou jemnou.

Roku 5:12 Velebnosti to začalo, můj bratr Garahel a já jsme letěli do Města Antiva.

Zdroj



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pokud si přejete vložit spoiler zkopírujte následující a nahraďte spoilerový text : [spoiler]spoilerový text[/spoiler]


%d blogerům se to líbí:

Pokračováním na této stránce souhlasíte s používáním cookies. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close